Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jan Saudek - Životopis

4. 1. 2007

Jan Saudek

Výstava fotografií Jana Saudka

Sedmdesátiny světoznámého umělce Jana Saudka připomene retrospektivní výstava jeho fotografií. Na sto padesát snímků je vystaveno od 21. září 2005 do 31. března 2006 V Domě U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí v Praze.

Celá výstava obsahuje půlstoletí jeho tvorby. Vychází v nakladatelství Slovart. Výstavu, která potrvá půl roku, pořádá společnost Saudek.com.

Na expozici se podle Sáry Saudkové Jan Saudek osobně nepodílí, čímž tedy neporušil své slovo, že v Česku vystavovat nebude. Je to dárek k jeho jubileu, i když poněkud opožděný.Svoje narozeniny totiž oslavil v květnu ´05 a výstava se koná od podzimu.

Saudkovy fotografie ze soukromých sbírek si mohli zájemci prohlédnout naposledy před dvěma lety v Domě české fotografie v Českém Krumlově. Tehdy jich tam bylo instalováno přes šest desítek. Loni byla výstava přenesena do Bratislavy.

Svůj slib doma nevystavovat Saudek porušil jen jednou, když v roce 1998 souhlasil s návrhem na uspořádání aukce a prodejní výstavy svých fotografií ve prospěch plzeňské Nadace pro transplantaci kostní dřeně. Expozici v Obecním domě v Praze nazvanou Sbohem, Jane navštívilo na pětasedmdesát tisíc lidí. Všech 68 fotografií se prodalo a nadaci vynesl jejich prodej přes sedm miliónů korun, čímž se stal jejím nejštědřejším dárcem.


Životopis

Mistra Jana Saudka známe snad všichni. Nejednomu fotografovi se stal vzorem. Spousta uměleckých fotografů se ho snaží napodobit, avšak marně. Za svůj život dostal spousty cen a patří k nim například i Rytíř umění a písemnictví Francouzské republiky. Jan zvládl za svůj život tolik věcí, že obyčejnému smrtelníkovi se ač nechce věřit. Například, který z vás se dokáže pochlubit rekordem 103 kliků ? Jeho nahnědlé kolorované obrazy jistě tkví všem před očima a slovo Saudek má celosvětový význam.

 

Autobiografie

1935 Má matka porodí syna Karla a mě hned nato, jaksi návdavkem, a to mě předurčuje, abych pak po celý život byl č. 2

1935 Hned jak se narodím, tak mě příbuzní fotografují, stejně jako každé malé dítě. Později zase já je: instinktivní snaha nás všech zachovat památku

1939 Zdá se mi, že v březnu v jednom z německých obrněných vozů vidím Adolfa Hitlera. Ale byl to jistě jenom voják s podobným knírkem

1943 Čtu poprvé Célinovu Cestu do hlubin noci. Chápu ještě pramálo, ale jsem tím stylem mocně přitahován

1944 Vidím umírat lidi. Na cestách, na polích, zastřeleni. Někteří škubou nohou jako ve filmu, zemřou a jsou jako z vosku, ze sádry. Dlouho si je po dětském způsobu zblízka prohlížím

1945 Zvířecky prahnu po fyzické lásce, ale nedá se to realizovat: vždycky vypadám o pět let mladší

1945 Na pouliční svítilnu pověsí dav za nohy mladičkého německého vojáka. I jako dítě vidím, že je to příslušník wehrmachtu, ne zbraní SS. Polejou ho benzínem a zapálí. Křičí: "Mutti, Mutti! " Každou válku nejvíc odnesou ti nevinní

1946 V nějakém dárkovém balíku z Ameriky nalézám Sunday Comic Section, v níž je něco zabaleno. Spolu s tím jídlem hltám ty seriály: Li'1 Abner, Captain Marvel, Spirit. Jsem bez sebe obdivem

1947-50 V časopisech Life vidím reportáže Margaret Bourke-Whiteové, Eugena Smithe, Giselle Freundové o Evitě Perónové. Gisellc Frcundová mi v roce 1977 dá Rolleiflex, co s ním tenkrát Evitu fotila. Používám ho dodnes. "Don't cry for me, Argentina."

1948 V nějaké knize vidím reprodukce děl Jacksona Pollocka, Normana Rockwella (jaká to kombinace) a obrazů Wyethových: jsem zničen. V té době v mé vlasti začínají malovat obrazy na způsob Komara a Melamida, ale úplně vážně. Po letech se je snažím někde najít, už neexistují. Jsem si ale jist, že ti Pollockové se uchovali

1949 Jel jsem na motocyklu (ČZ 125?)

1950 Vjel jsem do ženské, leč na kratičko. Musím ještě čekat plné tři roky, ale ani potom to není mnoho lepší. Začátek let padesátých - zpívá Frankie Laine, jsem uchvácen. Otcovo předválečné rádio ale odmítá poslouchat: dostává rány pěstí

1950 Dostávám svou první fotokameru: Kodak Baby Brownie. Je skvělá a pracoval bych s ní dále, ale zvláštní formát filmů do ní se už nevyrábí

1951 Aranžuji a pak koloruji svoji první fotografii. Rodinný lékař, kterému to matka rozpačitě ukazuje, říká bez rozpaků, že je to beznadějně špatné, kýčovité a zastaralé: věřím všemu a hned přestávám (po létech ten obrázek znovu nalézám: je krásný, jako je krásný čas mladosti! Dnes bych to už tak neuměl! Už ho zase, ten obrázek, nemám - ale viděl jsem ho ještě jednou - a to stačí. Ještě jednou, ještě jednou...)

1953 Spím s pannou - sám vlastně panic. Měl by to být skvělý začátek milostného života - a vidíte: rozcházíme se záhy, nadlouho, navždy

1955 Při nočním vojenském cvičení, vyslán s nějakou zprávou, uvíznu v pasti jemných drátků. Hodiny, až k ránu to trvá, se zoufale vyprošťuji. Tehdy poprvé zažívám silný, pocit bezmocnosti - pak už pořád

1956 Ještě během vojenské služby někde na západních hranicích slyším z A.F.N. Munich Pat Boonea zpívat When I Lost my Baby. Zní to tak lehce a přirozeně! Naši zpěváci té doby pějí tuřími hlasy jako na operetě

1958 Jezdíme s bratrem na italském skůtru, ovlivněni italskými filmy. Setkáváme se však zde vysoko na severu se strašlivým nepochopením, mnohdy i bitím. Ta zvířecí vážnost převládá dodnes: nikdo se neusměje, všichni se tváří velmi zaměstnaně, ustaraně

1959 Má mladičká manželka mi kupuje můj první skutečný fotoaparát. Flexaret 6x6. Pracuju s ním dodnes - dárkyně zmizela

Léta šedesátá Dostává se mi do rukou katalog výstavy Family of Man, jsem okouzlen a umiňuji si, že takovou knížku o rodině člověka nafotografuju sám. V té době také zpívá Roy Orbison, Rolling Stones pějí I can't get no satisfaction. Dělá to na mne ohromný dojem. Tancuju divoce rock and roll - ale někdy se mi při těch výstředních figurách opilá partnerka pozvrací - o 26 let později vidím, že to, co jsem vždy chtěl tancovat, se už provozuje: dnes tomu říkají break dance

1965 Čtu Kafkův Proces - zůstávám bez dechu. V roce 1988 si předčítám celou noc až k ránu Nesnesitelnou lehkost bytí (a to ještě v angličtině). Situace se opakuje

1966 Dívka s podivným jménem Bojmíra mi ukazuje nahou a prohnutou zadnici (lordozu). Mnoho tomu gestu tenkrát nerozumím - později to budu hledat bez přestání

1966 V rádiu slyším Dylanovu Blowin'g in the Wind. Text ještě tehdy příliš nechápu, ale hned je mi jasné, že je to někdo, kdo ovlivní celou generaci

1969 Stojím na americké dvaačtyřicáté v New Yorku. Sám. Pak už pořád sám - když se vracím, děti mě nepoznávají

1969 Na Středozápadu slyším poprvé Scarborough Fair/Canticle od Simona a Garfunkela. Ta melodie mě bude uchvacovat ještě dalších 14 let

1970 Po jednom neúspěšném manželství končím v nějakém sklepě, jen na chvíli, než se z toho dostanu. Ze stěn stéká voda, v noci slyším, jak opadávají kusy promočené omítky. Zůstanu tam pak plných sedm let (do toho sklepení přichází na začátku sedmdesátých let má Veronika: objevená, oplodněná, opuštěná, a dokonce portrétovaná - to vše mnou samým!)

1971 Propláču celou noc až k ránu pro jedno své dítě (David, narozen 1966). Bojím se, že mi umře. Žije dál, ale ztratil jsem ho

1972 Nacházím svou Zed' - ale ještě si neuvědomuji, jak bude pro mne důležitá

1973 Zkouším také malovat a psát. Všichni se shodují: jsou to sračky. O mých fotografiích v mé vlasti panuje naprosté mlčení - později zjišťuji, že ne úmyslné: opravdu mě nikdo nezná

1974 Poznávám Janu D. - poprvé se setkávám se skutečným opovrhováním mravními hodnotami

1975 Veronice, co tak hezky voní, dělám dítě. Během výroby ztratí vědomí - bojím se, že mi umřela, ale ožije spolehlivě

1975 Vystupuji do hor. Jdu zcela sám a zabloudím, ale tvrdohlavě postupuji hustou vysokou klečí. Pojednou poznávám, že jsem na místě, kde člověk ještě nikdy nestál a kde, kdybych měl zemřít, by mě nikdo nehledal ani nenašel

1976 Květen až červenec - miluji rudovlasou dívku a ještě čtyřicet jiných: AIDS ještě tenkrát není v módě

1976 Matka dvou mých malých dětí tragicky umírá. Je brzy zapomenuta. Ach, chybí mi dodnes! Potkám ji znovu až kdoví kdy... Také můj otec umírá: život dlouhý a snad i šťastný. S ním jsem alespoň měl možnost se rozloučit

1977 Břicho noci mi vyvrhne do sklepa malou Zuzanku. Jí pilulky, čokoládu a slané tyčinky, když žízní, napije se slin

1977 V noci se probouzím s očními důlky plnými slz. V polospánku si na stěnu udělám poznámku a v pláči znovu usínám. Ráno je na stěně nápis "AUSCHWITZ"

1978 Sním barbiturát - sním o ráji

1979 Odchází Zuzanka. Když se jí ptám, proč se mnou vydržela tak dlouho, říká mi: "Protože ses mě nikdy na nic neptal"

1980 Dostávám poprvé tisíc dolarů, což se rovná mému celoročnímu platu dělníka, jímž ostatně stále ještě jsem

1983 Překonávám v běhu na delší vzdálenost (8 km) nejlepšího běžce naší grupy. Později mi vysvětlují, že "on neběhá zvlášť dobře". Rozbíječi iluzí...

1984 Mé nekonečné každodenní plahočení po fabrikách končí: dostávám (zázrakem) legitimaci Fondu čs. výtvarných umělců. Jsem na svobodě. Vedoucí si vymiňuje ještě devítiměsíční výpovědní lhůtu - zákon to dovoluje. Ale co je tři čtvrtě roku nesmyslné a zbytečné dřiny navíc proti těm 33 letům předtím?

1985 Ocitám se na nudistické pláži: ohromen krásou a ubohostí nás lidí

1985 Dostávám přidělen malý podkrovní byt: mám v něm fotokomoru, postel a stůl. Více nepotřebuji. Žiji tam dodnes

1986 Devatenáctiletá dívka mi s hlubokou vírou říká, že nevěří, že by staří lidé (40-50) to mohli ještě dělat - a já si vzpomínám na svůj deníček z učňovských dob, kdy jsem si napsal o uklízečce, že "baba se ve čtyřiceti znovu rozhořela"

1986 Pokouším se o sebevraždu - nikdy jsem ale nebyl dost důkladný a selhávám i tentokrát je to poprvé, co mi lajdáctví prospělo

1987 Přítelkyně mi oznamuje, že máme děťátko. To by byla, myslím, dobrá záminka k bližšímu seznámení

1987 Manželka, nebudu-li pořádně platit, slibuje, že mě dá zavřít do psychiatrické léčebny, kde "ze mne blázna teprve udělají". Je mi, jako bych o něčem podobném slýchal již předtím

1987 Potkávám uprostřed noci svou kdysi nejmilejší dceru Karolinu. Nepoznáme se navzájem pamatuji si ji před mnoha lety jako dítě a ona mne jako černovlasého chlapce - nejsme už ani jedno, ani druhé

1987 Rodina mi zabaví negativy - zažívám vydírání ve velkém stylu. Při nekonečných tahanicích o ně se dozvídám čistou pravdu o sobě: jsem hňup a pitomec a žádný umělec, jako je Anderle, ze mě nikdy nebude. Jsou to skutečnosti, které jsem vždycky tušil. Po pěti měsících dostávám své negativy zpět. Ten čas bez nich byl asi ten nejhorší v mém životě

1988 Stávám se kandidátem Svazu výtvarných umělců. Nikoliv členem, ale pouhým nápadníkem členství: nejnižší hodnost v té hierarchii titulů, co si umělci mezi sebou vzájemně rozdělují. Pouhý plavčík na lodi kolébající se na líném moři

1988 Snažím se to napsat světlem: podobu lásky, oddanosti, věrnosti až za hrob. Tvář domova co jsem chtěl a co nikdy nebudu mít. To všechno nedokážu prožít, ale umím to zobrazit. Dívám se k ztemnělému horizontu, za nímž čekají ženy, zlaťáky a sláva

1989 Celovečerní láska s Monikou, jejíž druhé jméno jsem nikdy neznal. Tělo nevýslovné krásy - a uvnitř toho všeho počítač: při lásce mě chladnokrevně pozoruje a myslí na nové džínsy co ode mne dostane.

Ach, chtěl bych ji mít! Dodnes na ni vzpomínám...

1990 Mladičká Francouzka mi vyčítá, že mám špinavé nehty, neměním si prádlo a jednou dokonce, že jsem opilý - dává mi pít mlíčko, které neexistuje

1991 Večeřím v nejlepší pařížské restauraci. Kecy o tom, že "červené víno má mít pokojovou teplotu", byly lži jako všechno, co mi kdy doma říkali: je podáváno velmi chladné, nejlepší na světě

1991 Má francouzská milenka Nathalie je vystřídána moravskou krasavicí. Je to klasický případ, kdy stáří (31) je nahrazováno mládím

1992 Několik lidí mě poznává na ulici a žádá autogram: jsem šťasten, ale dávám si pozor, abych radostí nezačal křepčit jako derviš

1993 Filmová společnost Febio si mě vybírá pro projekt GEN (100 Čechů dneška). Je to největší (a jediná) pocta jíž se mi kdy v životě u nás doma dostalo, protože panstvo, někdejší i novodobé, na mě vždy kašlalo

1993 Ach, ano, zapomněl jsem! I má láska odešla! Už dlouho stonala - a to ráno, co přestala žít, sešel jsem do údolí, přešel most a vyšplhal se na protější strmý vrch a z něj se díval, jak ten říční proud všechno odnáší: mé naděje, sny a sliby, ale i zármutek a špínu - a jak se pak v té řece začíná zrcadlit vycházející slunce, co svítí stejně na všechny: na dobré i zlé.

Flow, river, flow...

1998 Vystavuji své fotografie naposledy ve své vlasti - výtěžek (7 milionů 200 tisíc korun) dávám na dobročinné účely. Je příliš mnoho napodobitelů - nechci už nikomu ukazovat cestu?

1999 Rozhoduji se, že udělám naráz 100 kliků - za dva roky jsem jich dokázal 80 (2001). Věřím, že za pár let to dokážu - dřív než budu starý. Ho hó!

2001 Sedím za svým stolem: všude tužky, lahvičky černé tuše, dopisy z celého světa, nějaká skromná kytička, kámen s krystaly, co mi dal synáček, útržky snů, fotografií - přeludy pouhé.

Za oknem pak noc, černější než tuž v lahvičce. Na obzoru pár světel - za chvíli zhasnou i ta. A za horizontem co ten obraz půlí, je pak už jen noc a za ní nový den - a tam někde, ano, tam čekají ženy, zlaťáky a sláva.

Tam já nedojdu, ale smím se tam dívat - a to stačí.

A tak se dívám do té závratné dálky a toužím zahlédnout třpyt démantu, odlesk hvězdy, vzdálené zvoucí světlo přes propast let vzdor zneuznání a zapomnění, pořád, vždycky. Vždycky se tam budu dívat, do té tmy: pořád budu vyhlížet to světlo - a až jednou zahlédnu ten odlesk, přijdu vám říct...

 

Bibliografie

  • Saudek

  • Aperture

  • Il teatro della vita

  • Svobodný, ženatý, rozvedený vdovec

  • Realities

  • Love as a four-letter word

  • Saudek - Život, láska, smrt a jiné takové podružnosti

  • Jan Saudek

  • 35 Jahre Fotografie - Jan Saudek

  • Eros Fotografia

  • Jan Saudek

  • Celibataire, marié, divorcé, veuf

  • Jan Saudek

  • Jubilations and Obsessions

  • Theater des Lebens

  • Dopisy

 

Ukázky fotografií Jana Saudka

ObrazekObrazekObrazekObrazekObrazek